Jezdila jsem za Danou v posledních letech do zastávky, která se jmenuje Přístaviště, a říkala jsem si, že si to vybrala dobře. Opravdu byla po ty dlouhé roky, co jsem ji znala, vždycky bezpečným přístavem pro všechny, kdo něco potřebovali: někdo talíř polévky, někdo poradit, někdo se prostě vypovídat – a všichni útěšný Danin úsměv.